200km Brevet 2013

Silniční long-distance závod Paris - Brest -Paris patří mezi ty, kdy musíte zdolat 1200km bez podpory. Vše, co závodník potřebuje, si veze s sebou. Žádné doprovodné auto. Tímto se liší od řady ultramaratonů, kdy na závodníkovi je takříkajíc jen šlapat do pedálů, o vše ostatní se stará team v doprovodných autech.

Startovat na P-B-P není jen otázka zaplacení startovného, je třeba ujet v časových limitech nominační závody. Ferdinand Jung v Rakousku takové závody pořádá a po pár emailech je domluven i start Tomáše na podzimní 200vce u Linze. Tom nejdřív mluví o jednoduché trase kolem jezer Attersee, tak kývám, že do toho jdu taky, jenže ejhle, ani ne 14 dní před startem zjišťuji, že to zas tak rovinaté nebude, že trasa vede jinudy. Už se mi ale nějak nechce couvat ikdyž vím, že zadarmo to nebude. K jezerům vede trasa jarního Brevetu, ta podzimní vede směrem k hranicím s Českou republikou, k Freistadtu.

Start je naplánovaný na sobotní 8. hodinu ranní, a ikdyž máme v pátek volno, vyrážíme na start v sobotu ve 3 ráno z Prahy s dostatečným časovým předstihem tak, abychom v místní tenisové hale byli v 7. Prezence, seznamování - panuje příjemná rodinná atmosféra, taky nás tu není víc jak 50 jezdců. V cyklistickém tu pobíhají dvě holky. Jedna jede s partnerem na tandemu jedné české značky, druhá jede sólo, v doprovodu s partnerem. V pelotonu je i pár kluků, co jeli ultramaratony jako RAAM či RAA. Tomáš svůj RAS utajil.

V 7:50 se shromažďujeme u místní hudební školy na krátký výklad k trati. Jede se podle GPS - většina má u sebe navigaci, ale také jsme u prezence obdrželi kartičku se základními ITI body. Na důležitých místech budou na asfaltu šipky. Dostáváme také nezbytnou jízdní kartičku, do které si budeme dávat razítka na check-pointech. Ty jsou na této trase tři. Dvě razítka jsou umístěny v hospůdkách a jeden check point je občerstvovací stanice uprostřed trasy.

Dle instrukcí z emailu vím, že první kilometry jedeme pospolu a s organizátorem. Je to výhoda, protože proplétání městem na cyklostezku u Dunaje není jednoduché. Peloton je velký, v úniku je jen pár jezdců, zbytek využívá teplého místečka v háku. Jedu kompenzaci někde v polovině skupinky zhruba prvních 30 km. Z údolí kolem Dunaje odbočujeme na menší silničku kolem říčky a pomalu ale jistě nabíráme výškové metry. V balíku to není moc znát. Občas se musí prudce brzdit, když tahouni nájezdem na brdek zpomalí, ale i tak je to až po 60. kilometr pohodová jízda. Je na co koukat. Meandry místní říčky Aist jsou kouzelné.

60. kilometr je zlomový, kopec se utahuje a odpadám ze skupinky, abych mohla jet nahoru svým tempem. Dosud máme průměr přes 30km/hod. Na kopci ve vesnici St. Leonhart v místní hospůdce potkáváme pár jezdců z balíku, kteří zde zastavili na občerstvení a také pro razítko, které máme jedna dvě v jízdním výkazu, spolu s časem 10:35. Italské městečko St. Leonhard je na úpatí největšího a posledního stoupání na Oetztaler-radmarathon, a tak vtipkuji, že ještě jeden kopec a jsme v cíli. Vtípky. Přitom vím, že mě čeká největší peklo dnešního dne.

Hupíky, brdky, stojky, v tomto případě sviňské brdky. Je jich tolik, že je ani nepočítám. Krátký prudký výjezd následuje delší mírnější sjezd a pořád dokola. Snažím se nabírat rychlost šlapáním z kopce, ale nepříjemný vítr je krutý a tahle kombinace je masakr. Cosmiky Tomova kola slouží jako slušná plachta a občas to s ním pěkné zamává. Jedem převážně ve třech, ale průběžně se potkáváme s dalšími. Že todle je pro mne smrt mi je jasné ve sjezdu do Freistadu na zhruba 90. kilometru. Ve městě na světlech do sebe cpu tyčku a jsem ráda, že následující dvě stoupání jsou mírnější. Snažím se krizi rozjet a na následujícím check-pointu jsem již v pohodě.

105. kilometru je ve znamení doplňování energie u hasičské zbrojnice v městečku Schenkenfelden. V parčíku jsou přichystané lavičky a stolky s jídlem a pitím. Nedostáme zde razítko, ale obsluha si naše jméno odškrtává ze seznamu. Zvládá to dřív, než se jdeme nahlásit. Nahlásil nás sám šéf závodu Ferdinand - přijde mi to velmi milé. Občerstvuje se tu na desítku jezdců, vládne pohodová nálada až se nám nechce zpět na kolo. Čím déle ale člověk sedí, tím víc zatuhnou nohy a brdků před náma je stále nepočítaně.

Místní vesničky jsou opravdu malebné, tato část pošumaví stojí za návštěvu. Zvyky místních, informovat sousedy o životních událostech jako narození dítěte či výročí výzdobou předzáhrádky, jsou milé. Jen by ty vesničky nemusely být na kopcích. Jedeme převážně ve třech ještě s Vídeňákem Dietrem. Do kopců máme stejné tempo a já jsem ráda za další společnost. Před námi máme dvojici jezdců, ke které se pomalu ale jistě přibližujeme. Míjíme také dvě svatby, kdy u jedné zastavujeme a dáváme přednost nevěstě. V tomto momentě se taky koukám na Polar a měním displej. Doposud koukám na kadenci a čas, kadenci měním na rychlost, což je něco, co jsem dělat neměla. Zjistit, že některé brdky jedem i 30km/hod je něco, co sem vědět nechtěla. Kaše.

Na 135. kilometru odbočujeme z hlavní silnice a úzkou silnicí v lesíku klesáme. Připomíná mi cyklostezku ze Salaše na Velehrad. Je čas na kochání. Kamenitá říčka, vedle které se vlní silnice, působí idylicky, oproti povrchu po kterém jedeme. Je mokrý, místy kluzký. Jedeme již v pěti a nebezpečná se stává cesta za autem, které dojíždíme. Brzdí více do zatáček a v jednom momentě mi zadní kolo nehezky ustřelí. Kluci, které jsme dojeli, radši zastavují a nechávají auto poodjet. Pokračujeme dál, auto časem odbočí a my se zase kocháme. V jednom momentě řešíme navigaci, neb šipka na zemi ukazuje jinam, než kam nás posílá navigace. Věříme navigaci a pokračujeme v klesání. Za chvilku nás dojíždí kluci a já mám větší klid, že klesáme správným směrem. Dojíždíme další auto, řidiči je ale jasné, že je lepší nás pustit, než nás mít za zadkem, takže nás čekají poslední pohodové kilometry sjezdu.

Silnička ustí na hlavní, kde ukazatel hlásí 15 kilometrů do Linze. Naše pětičlenná skupinka ví, že do cíle to máme ještě 50 a že tyhle kilometry kvůli větru nebudou zadarmo. Tomáš si jde hrát na mašinku, a tak náš peloton po hlavní sviští 40tkou k Linzi, dokud neodbočíme směrem k Dunaji. Někde ve vesnici na kruháči ztrácíme Dietra, a tak na cyklostezce kolem Dunaje jedem z počátku ve čtyřech. Dieter nás po čase dojíždí. Opět Tomáš jako mašinka. Je to masakr, protivítr fouká docela dost, cesta se vlní, tak to občas hází víc, než je milé. Jedeme proti proudu a já se pořád dívám, kdy uvidím most, přes který se dostaneme na druhou stranu ke kontrole. Začínám být gumová a jsem ráda po sjetí z hráze za možnost dostat do sebe tyčku. Motáme se vesniicemi a najíždíme na most přes Dunaj, na druhé straně je to jen kilák k hospůdce s razítkem.

173. kilometr, druhé razítko a protože je až na baru a uvnitř sedí další jezdci, dáváme si rádlera. Bodl. Plánuji ještě banán, ale říkám si, že si ho dám až na cyklostezce na této straně Dunaje. Dopíjíme a s ostatními se pomalu zvedáme k odjezdu. Vyráží nás 12. Ani nevím kdo tahne ze začátku, ale cca po kilometru chce vystřídat a rázem z 38km/hod jedeme něco málo přes 30km/hod. Tomášovi hlásím, že asi tahne Karel a že nikdo nechce dopředu. Tomáš se odpojuje a popojíždí dopředu, ostatní se na něj dívají, já se koukám za banánem, ale dopředu se mi už nechce. Za chvilku již mašinka sviští s vagónkama přes 40km/hod. A kluci to umí ohodnotit zvednutým palcem nahoru.

Po sjezdu z hráze na mě Dieter, že ještě jeden kopeček a budem v cíli. Slovo kopeček ve mě vyvolává hrůzu. Tomáš, jako že to bude jen nějaký nadjezd. Jenže to tak není. Čeká nás pětikilometrové stoupání. Tomáš jede zase v čele, já se držím na čtvrté pozici. Držím se zuby nehty co to jde, jede se opět třicítkou. Je to houpavé, ale jde to. V jednom místě se silnice láme, sklon je prudší, Tomáš odstupuje a hlásí, že nás dojede a já pomalu odpadám. Možná vědět, že je to pár metrů na vrchol, dám to, ale kdo ví. Na vrcholu se potkávám s Tomášem a jedem stíhací jízdu. Moc to nejde, nemám na to, tak hlásím, že nechci stíhat.

Jedem na pohodu, cíl se blíží, čekají nás poslední kilometry a já už nějak regeneruju, balík na dohled se následně na předměstí ztrácí. Nálada se mi mírně kazí na prvních světlech. Balík. Jsou rádi, že jsem zase s nimi. Já teda moc ne. Město, kruháky, semafory, rozjíždění = smrt. Na třetích světlech se ptám, jak je to ještě daleko a kluci hlasí, že jen 2.8 kilometru. Je to pořád dost daleko na to, aby mi seklo. Tomáš mě odráží při rozjezdu dopředu, asi je mu to jasné. Po chvilce odbočujeme z hlavní, proplétáme se uličkama a jsme tam.

Jdu odevzdat jízdní kartičku, Ferdinand mne ale táhne ven na hromadné focení. Kluci mi gratulují a Tomášovi děkují za hák. Já jsem úplně vyždímaná a nevím co by. V klubovém baru tenisové haly si bereme rádlera, Ferdinandova žena Edith servíruje špagety s masovou směsí a já čerpám síly. Nohy bolí fest. Po hodině jsem dost akční, abych se dostala do sprchy.

Blíží se osmnáctá hodina, loučíme se, odjíždíme směr Hallein najít ubytko. Bohužel počasí je nic moc, prší a představa neděle v dešti a zimě v Alpách v nás nepůsobí nadšení, tak před Salzburgem měníme plán. Užíváme si procházku večerním Salzburgem, večeři a míříme do Čech