Rakovina. Návštěva, která neklepe.

Nový rok 2014 začal slibně. Hodně projektů, hodně energie a hlavně dobrá nálada a optimismus. I když byly první měsíce náročné, hodně času padlo na práci, i tak jsem měla hodně času na kolo a během února zredukovala aktivity tak, aby mi zůstaly jen ty, které pro mne měly smysl. Přeci život je krátký trávit čas něčím, co člověka nebaví. Byla jsem spokojená. Po letech jsme si s Tomášem naplánovali jarní silniční tréninkový kemp v Toskánsku a já se těšila. Trávila jsem více jak 20 hodin týdně sportem a byla plna energie do nových plánovaných změn v životě.

Vše běželo jak mělo, až do jednoho návratu ze silničního tréninku, kdy jsem začala krvácet mimo cyklus. Nenechala jsem to plavat. Neříkala jsem si, je to jen přetrénování, že to není nic vážného a objednala se k doktorovi na vyšetření. Nejsem hypochondr, ale zdraví není něco, co si nezaslouží pozornost.

Diagnoza

Dalo by se říci, že se jednalo o pravidelnou preventivní prohlídku, bohužel z děložního kanálku vykukoval útvar a tak doktor odebral jak stěry z děložního hrdla, tak vzorek útvaru. Vyšetření proběhlo těsně před odjezdem do Toskánska, tedy jsem kemp pojala spíše jako dovolenou, než tréninkový kemp, snažila se šetřit a psychicky se připravit na možnost rakoviny. V domluvený den jsem si zavolala do ordinace a jediné, co jsem se od sestřičky dozvěděla, byl co nejbližší termín schůzky s doktorem okamžitě po návratu. Bylo to nevyslovené vyřčení ortelu. Musím říci, že od prvního počátku Tomáš byl neuvěřitelná podpora a slova “Uděláme první poslední, jedeme v tom spolu” je něco, co člověk potřebuje slyšet. Vědomí, že má silnou podporu.

Můj gynekolog tuto diagnózu po návratu potvrdil. Stěry z hrdla negativní, ale útvar z dělohy byl kvalifikován jako velmi agresivní nádor. Následovalo objednání na onko-gynekologické oddělení do nemocnice. A já si na doporučení okamžitě vyřizovala předoperační vyšetření. Což mi dostatečně zaměstnalo mozek, který se pomalu s diagnózou srovnával. Dny čekání na odborné vyšetření a následné určení léčby byly zdlouhavé. A byl to i okamžik, kdy mi došlo, že pomoc nabídnou Ti, od kterých to vůbec neočekáváte. A že jejich pomoc jim přijde automatická, lidská. Neprodávají ji, ale dávají. Děkuji.

Onkologické centrum Onkogyn U Apolináře

Dopoledne v odborných ordinacích Onkocentra U Apolináře mi ujasnilo celou situaci. Počítala jsem se vším. I s možností, že nebudu mít děti, důležité pro mne bylo zdraví a rozhodla jsem se pro uzdravení udělat vše. První a poslední.

Naprosto nejlepší možnost všeho by byla, kdyby nádor byl umístěn tak, že by se dal jednoduše odstranit. V mém případě tomu tak nebylo. Ta 3 cm velká fazole se v mém děložním kanálku umístila tak, že bezpečné odstranění nádoru nepřicházelo v úvahu. Doktor ale přistupoval k problému velmi optimisticky a rovnou přede mne předložil návrh na léčbu.

Nejjednodušší a nejbezpečnější variantou by bylo odstranění celé dělohy. V rámci zachování možnosti mít děti jsme se domluvili na složitější léčbě, která by nemusela vyjít, ale protože se jen tak nevzdávám a sport mě naučil bojovat, nepřemýšlela jsem dlouho.
V nejbližší době mě tedy čekalo odstranění lymfatických uzlin, jejich biopsie a zjištění, zda se rakovina nerozlezla dále. V případě, že ano, proběhlo by odstranění dělohy a další postup.

V případě čistých lymfatických uzlin se naplánuje chemoterapie, která má za úkol nádor zpacifikovat tak, aby se dal odstranit. Jen 10% nádorů na chemoterapii nereaguje správně, což nabízí hodně velkou šanci na úspěch. Sice s rizikem, že se rakovina vrátí, ale kdo by nedoufal, že si nepořídí vlastního prcka, že :-)

Laparoskopická operace

Nemocnice U Apolináře má největší laparoskopické oddělení v Česku a provádí zde víc jak tisíc operací ročně. Myslí zde na onkologické pacienty a na potřebu rychlého zásahu, tedy na rozdíl od pacientek, kterým zde odstraňují nezhoubný myom, nemusím na termín čekat měsíc či více, ale dostávám se na řadu velmi brzo a k mému štěstí jdu na sál jako první pacientka.

Předoperační příprava nebyla nijak náročná. Dieta, následně použití projímadel a den před operací hospitalizace.
 
Den před operací na oddělení utekl velmi rychle. Příjem a následné konzultace s internistou či anesteziologem a odběr krve byly rozprostřené do celého dne. A hlavně díky popíjení projímadla člověk neustále lítal na záchod.  Večer hezky prášek na spaní.
 
Čtvrtek ráno, den operace, začal nemocničně brzo v půl 6.  Osprchovat, natáhnout sexy bílé kompresní punčochy, další zklidňující prášek a čekat na odvoz na sál. Ten se dostavil v půl osmé a já byla příjemně mimo a tak veškerá příprava na sále včetně napíchávání žil pro mne nebylo utrpení.  Vybavuji si, že se mnou mluvili doktoři, kteří operaci prováděli, a pak si vše pamatuji jen matně. Probuzení na sále, probuzení na JIP, zprávu od doktora, který se tam za mnou zastavil a informoval, že první testy rozšíření rakoviny neprokázaly. Kontroly sestřiček, informaci, že volal Tomáš a že mne pozdravuje. Spala jsem a spala. Až později odpoledne při kontrole se sestřička zeptala, zda mi má podat telefon a já se spojila s okolím.

Laparoskopická operace je pro pacienty příjemnější, nemá rozřezané břicho a rekonvalescence je rychlejší. Není ale příjemná těsně po operaci z toho důvodu, že břicho bylo nafouknuté plynem a ta část, která zůstala v břiše před vstřebáním se tlačí a působí bolest. Abych měla příjemnější pobyt na JIP a nemusela se zvedat z postele, měla jsem až do druhého rána zavedenou cévku a na lymfu, která najednou přišla o svou cestu, drenáž.
 
V pátek na sálech probíhalo něco jako sanitární den, žádné plánované operace, proto jsem zůstávala na JIP a čekala mne zde další noc. Hned první ráno jsem vstala z postele, vyčistila si zuby a později zvládla i sprchu. Pohled na břicho byl žalostný. Propuštění bylo plánováno na neděli, a protože na JIP nejsou možné návštěvy, ale pacientky se mohou s návštěvou sejít v hale, trénovala jsem vstávání z postele a chození. Jen aby večer mohl za mnou přijít Tomáš. Pohled na mě musel být šílený. Chcípáček maličkej.
 
Naštěstí mne pustili domů již v sobotu a mě čekala domácí rekonvalescence, převážně ve vodorovné poloze a s dodržováním šestinedělí, stejně jako u rodiček. Lymfa, která si hledala svou cestu, byla v břiše, a když jsem seděla, stála, stékala dolů a já otékala.

 

 

  

Do 14ti dnů jsem měla výsledky z biopsie a lymfatické uzliny byly čisté. Následovalo tedy domluvení prvního termínu chemoterapie.

Chemoterapie

Neoadjuvantní chemoterapie byla v plánu na měsíc. Tři cykly po dvou dnech s rozestupem 8 - 10 dní. První den jsem trávila na onkologickém stacionáři, kdy mi kapaly 3 kapačky cca od 10ti hodin do 14ti. Druhý den jsem se ráno ubytovala na oddělení, kde na mne čekalo 8 kapaček a v případě nežádoucích účinků nocleh do druhého dne.
 
Samotnému podání chema předcházel rozbor krve a moči den před aplikací. V den podání jsem se dostavila v 8 na stacionář, nechala si natočit EKG. Následovala konzultace s lékařem o mém zdravotním stavu, předepsání léků a tak. Následně mi sestřička napíchla žílu, což v mém případě znamenalo trošku šikovnosti. Můj strach z injekčních stříkaček vždy způsobil, že se mé žíly schovaly. Následovala kapačka k zavodnění, s premedikací. Poslední a která zabrala nejvíce času, chemoterapie. Můj organismus na tuto látku bohužel reagoval. Nejprve píchání v zádech a následně stažení hrudníku a problém s dýcháním.
 
Sestřičky na stacionáři poprvé zareagovaly okamžitě a díky dávce kalcia a kyslíkové masce jsem byla za pár okamžiků v pořádku. Na další dávky již sestřičky byly připravené. Pro podání chema jsou ve stacionáři pro pacienty křesílka a pro pacientky, které mají problémy, dvě postele. Od druhého cyklu jsem měla místo na posteli.
 
Po dokapání kapačky mi sestřička vždy hezky zadělala kanylu, které vydržela do druhého dne. Dvakrát jsem byla napíchnutá na pravém zápěstí. Při třetím podání v loketní jamce, což výrazně omezilo možnost pohybu.

  

 

   

Druhý den jsem se hlásila v nemocnici již kolem půl 8, podle provozu v Praze (v době podávání chema se opravoval Nuselský most). Vyzvedla jsem si potřebnou dokumentaci o první dnu na stacionáři a vyřídila si příjem. Následně jsem si počkala na volný pokoj a chemoterapie mohla začít.

 
Z pobytu na oddělení jsem měla strach. Na stacionáři byly pacientky, které na chemo docházely. Neměly většinou vlasy, ale díky parukám by těžko něco poznal. Na oddělení byla větší šance potkat pacienty s pokročilou fází rakoviny, že tato realita na mne bude působit velmi negativně. Naštěstí se tak nestalo.
 
Onkologické oddělení U Apolináře má svou vlastní zahradu. První aplikaci jsem strávila v posteli. Většinu času jsem prospala, a protože mi bylo dobře, večer mne Tomáš odvezl domů. Ty následující jsem pak trávila dopoledne v posteli, odpoledne na zahradě a večer hezky domů.
 
Nežádoucí účinky chemoterapie
 
Již první den chemoterapie na stacionáři jsem dostala brožurku, která obsahovala všechny potřebné informace o nežádoucích účincích a jak je lépe zvládat. Celý měsíc chemoterapie jsem tuto brožurku měla po ruce. Mezi ty hlavní negativa léčby patří nevolnost a vypadávání vlasů.
 
Nevolnost se mi plně vyhnula. Přišla jsem o chuťové buňky, jídlo jsem si vychutnávala pouze pohledem. Zda bylo sladké, slané bylo jedno. Nepoznala jsem to. Chuť k jídlu jsem ale měla řádnou. Již po první dávce jsem měla neuvěřitelnou chuť a po příjezdu domů si objednala pizzu. V době chema jsem si hlídala váhu. Ne, abych nepřibrala, ale abych nezhubla. Razila jsem strategii radši pár kilo navíc, které se mohou hodit, než aby mi ty kila chyběla.
 
Časový úsek mezi operací a chemoterapií byl velmi krátký a bohužel chemoterapie hojení prodloužila. Po konzultaci s chirurgem jsem začala aplikovat Višněvského balzám. Doma jsme tomu říkali masokombinát, pro jeho výraznou vůni.
 
V rámci premedikace jsem v kapačkách dostávala oblbováky a díky nim jsem byla dost mimo a hodně času trávila spaním. Zvládla jsem po aplikaci spát 18 hodin denně a mezi druhým a třetím cyklem jsem byla “mimo” 8 dní. Tyto oblbováky měly vliv i na mozkovou činnost. Nedokázala jsem si vybavovat názvy, jména a bylo problematické formulovat složitější věty.
 
Chemie v těle se projevuje různě, v mém případě jsem se vrátila v čase zpět. Teda ani v pubertě jsem neřešila akné tak, jak nyní. Po druhém cyklu jsem měla zasažený obličej, krk a záda.
 
Vlasy. Ještě než jsem s chemo začala, zjišťovala jsem u sestřičky na stacionáři, zda přijdu o vlasy. Látku, která vypadávání způsobuje, jsem dostávala první den. Vzhledem k faktu, že vše je velmi individuální, počítala jsem s tím, že vlasy mi prořídnou, či o ně přijdu. Na ježka jsem již byla několikrát, ale to bylo vždy dobrovolně. Tohle by bylo jiné. Po prvním cyklu jsem si pravidelně zkoušela vlasy, kdy mi zůstanou v rukách pramínky, ale nakonec jen 4. den tímto způsobem šly velmi rychle chloupky na nohách. Cibulky na hlavě jen pálily, ale vlasy držely a vydržely. Po druhém cyklu pálení přišlo až 5. den, ale vypadávání se nezastavilo ani měsíc a půl po ukončení chema. Odhadem jsem přišla o 75% vlasů.  

 

Nejprve jsem zkrátila jen konečky, které se začaly lámat díky dlouhodobému polehávání. Když vypadávání stále nekončilo a mé dlouhé tmavé vlasy byly všude na podlaze a já každý den vysávala, stírala, zkrátil Tomáš jeden večer vlasy pod uši na mikádo. A to mám dodnes. Mám ale doma připravenou skvělou blonďatou parku .-)
 
Odstranění nádoru

Mezi druhým a třetím cyklem chema jsem absolvovala vyšetření, které mělo zjistit, jak nádor na chemo reaguje. A zmenšil se. Takže po ukončení chema mě čekalo opět kolečko klasických předoperačních vyšetření, magnetická rezonance a poslední předoperační konzultace u onkologa následovaná konzultací u internisty a anesteziologa. Následně čekání na termín operace, při které se odstraní nádor na čípku, kdy jeho část zůstane zachována a to umožní donosit dítě.

Termín operace byl opět rychlý. To si takto v pátek odpoledne zavoláte, zda jste na rozvrhu na příští týden a zjistíte, že už v neděli nastupujete a v pondělí se jde na věc. Příjem na oddělení, příprava v podání projímadla, odběr krve a tak dále a tak dále. Už vím, do čeho jdu. Horší bylo, že anestezioložka měla “okno”. I když se podívala do mé složky a já ji řekla, že se bude jednat o malý vaginální zákrok, který bude na 20 minut mi vysvětluje, že to bude náročná operace, bolestivá a pro lepší rekonvalescenci že mi k celkové anestezii dají také epidurál a já tak mám z operace strach. Ten pomine až na sále, kde se mi anesteziolog omlouval a vysvětlil, že epidurál nebude. Přiznávám, že tentokrát jsem na sále byla řádně ukecaná jak s anesteziologem, tak operatérem. Pamatuji si, jak jsme živě debatovali v 10:15 a pak si pamatuji, že jsem se po poledni probudila na JIP, za chvilku se dožadovala cesty na záchod po 13té hodině jsem se přestěhovala zpět na oddělení. Odstranění nádoru byla velmi krátká operace a já byla velmi rychle funkční a již odpoledne jsem akčně přijímala návštěvy.

Druhé ráno při ranní vizitě mi doktorka oznámila, že vše dopadlo dobře a že mám počítat s propuštěním během dne a následně ani ne za půl hodiny volám Tomášovi, ať si pro mne přijede :-) Rekonvalescence je tentokrát nulová. Musím tedy dodržovat šestinedělí, což znamená na dovolené žádné koupání v moři, ale to zas není tak velká překážka.

Jedinou nepříjemností po této operaci je, že se pak musí nějaký čas píchat injekce na ředění krve. Protože jsem malý strašpytel z injekcí, tak se této činnosti ujal Tomáš.
 
Sportování
 
Po laparoskopii a během chemoterapie jsem se snažila hýbat. Zvládla jsem celou údržbu o domácnost - vařit, uklízet, prát či žehlit. A protože tyto aktivity neměly podle chirurga nic společného s pohybem, začala jsem víc chodit na procházky a po pěti týdnech od laparoskopie jsem si již sedla poprvé na kolo. Tomáš mého Epica nastavil na nejměkčí režim a já pomalu ale jistě získávám fyzičku zpět.

Možnost zase jezdit na kole bylo něco, co dokázalo hodně namotivovat a zlepšit náladu. Nemůžu ale říci, že v době temna, kdy jsem trávila hodně času spaním a poleháváním, jsem na kolo nějak extra myslela a že mi chybělo. Mělo to co do činění s tím, že mé tělo vědělo, že tyto aktivity by nezvládlo.

 
Psychika
 
Od začátku jsem si říkala, že celou tuto zkušenost musím vzít optimisticky a s úsměvem. Brát to jako školu života a nelitovat se. Obklopila jsem se pozitivními lidmi o kterých jsem věděla, že mi nedovolí depkařit a budou mít povzbudivá slova. Pozitivní přístup, chuť bojovat a žít a do toho správní lidé kolem je něco, co člověk posunuje dál.
 
Můj kamarád Petr mi celou dobu říkal, že je super, že celou věc beru s nadhledem. Až jsem si říkala, zda můj přístup není rouhání, že nemoc neberu vážně. Ale musím zpětně konstatovat, že jeho podpora byla neocenitelná a tyto slova byla opravdu motivační.

Nejbolestivější nebyla bolest po laparoskopii ale okamžik, kdy jsem diagnózu sdělovala svým rodičům. Využila jsem oslav narození mé neteřinky Vanesy a šla na to. Příjemné to nebylo, ale ulevilo se mi, i když jim to přidělalo starosti. Podpora rodiny je důležitá. Návštěvy rodičů či bratra s přítelkyní a malou Vaneskou byly okamžiky, kdy jsem se odreágovala. Malá Vaneska se také stala takovou malou dobíjecí baterkou.

 
Nevybavuji si nic, co by mi nemoc vzala, možná jen pár týdnů života, ale víc mi dala. Nemůžu říci, že bych nyní nějak radikálně změnila životní styl, ale více jsem si uvědomila co má a co nemá cenu. Na čem záleží, na čem ne.
 

Pobyt doma by se zdál nekonečný. Já se ale snažila normálně fungovat, zajistit chod domácnosti bylo samozřejmostí. Jsem zvyklá spát na břiše, což kvůli laparoskopii nebylo možné a tak jsem spala v obyváku zapasovaná do opěrky. Každý den ráno jsem si poctivě ustlala, večer rozestlala. Vyměnila pyžamo za normální oblečení, občas se trošku namalovala a i když jsem strávila hodiny spaním, nedávala jsem to znát a dělala jako by nic.

Hodně mi pomohla i možnost pracovat z domu. Sice se jednalo o velmi jednoduchou aktualizaci databáze, ale tato aktivita pomáhala mému mozku vrátit se brzy do normálního stavu.

 
Poděkování

Děkuji Petrovi Herianovi a jeho ženě za nasměrování.
 

Děkuji Tomášovi, který ukázal, že spolu umíme bojovat ve zdraví i v nemoci.
 

Děkuji svojí rodině a i Tomášové. Za lásku a péči.
 

Děkuji kamarádkám Hance, Jiřince a Lence, že si na mne vždy našly čas a pomohly mi přijít na jiné myšlenky. 

Velké díky kamarádovi Petrovi, hlavně díky němu byla léčba snesitelná. Ustál mé slabé chvilky a jak on sám řekl, jsou stavy, kterými nechceme zatěžovat blízké, protože jim nechcem přidělávat starosti. Děkuji, že ses stal mojí vrbou.

Děkuji Tomášovým kamarádům, kteří mne plně nahradili a pomohli mu v cestě za jeho snem.
 

Děkuji také všem, kdo věděli a posílali pozitivní energii, modlitby a povzbuzující slova.

Hlavně děkuji doktorům a sestřičkám U Apolináře za skvělou péči.

Moje statistika:
 
13 dní v nemocnici
670,- Kč za poplatky u doktorů či za recept
nejnižší váha: 62 kg
nejvyšší váha: 69 kg
6 stehů po laparoskopii
 
Zajímavé odkazy

 

Onkologické centrum U Apolináře

Laparoskopická operace na idnes.cz
Karcinom děložního hrdla na wikipedii

Bohužel, poslední operací v roce 2014 boj nezkončil ... bojuje se dál.  O boji číslo 2 nemám sílu psát, vzala mi neuvěřitelně velký kus srdce a duše. Zanechal šrámy, které nikdy nezmizí. Ale až překonám číslo 3, tak to zase sesmolím :-)